aktualizováno: 09.07.2009 22:33:21
koně které mám moc ráda-Ekofarma Libňatov
Plemena | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Plemena
Americký klusák
Klusáckým dostihům se v Americe dařilo až do první světové války jako venkovskému sportu, pak přišla dvě desetiletí útlumu, v r.1938 signály znovuzrození korunované r.1940, kdy skupina newyorských obchodníků vzala do té doby venkovské klusácké dostihy pod svou ochranu a udělala z nich nový sport, který se později ujal v mnoha am.metropolích a po celém světě. Andaluský kůň  Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělský, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší než průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili. Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přikřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.  Andaluský kůň je všestranný, používá se jak do zápřahu tak třeba i jako drezurní kůň. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Nejčastěji se vyskytují bělouši, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, nejméně pak vraníci. Ryzáci se rodí velice zřídka. Chovatelé tvrdí, že v této rase ryzák neexistuje, ale vedení chovu je uznává, když se narodí. Výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí být vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Ocas je nízko nasazen. Žíně jsou zvlněné, tím se Andalusan od ostatních liší. Chovatelé jim nechávají dlouhé hřívy. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen. Kůň se vyznačuje dlouhověkostí.Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou poddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestranný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.  Jsou to barokní koně, kteří byli do konce 18. století symbolem přepychu šlechty. Aby předvedli, jak umí krásně chodit, klusat nebo cválat, našlapují velice zvysoka a jejich tělo jakoby plave ve vzduchu. Je to velice krásné a pohodlné pro jezdce. Jsou to koně rytířů, turnajů, arény, manéží, drezúry klasické i vakéry, vysoké školy jezdeckého umění, ale také je můžeme vidět v parkurových soutěžích. Jsou to koně, kteří přemýšlejí, protože situace v koridě, kdy je tváří v tvář k býkovi, je k tomu nutí. Jsou krásní, silní, mají krásný pohyb, vynikající rovnováhu a taky jsou velice chytří a učenliví. Jejich éra skončila koncem 18. století, kdy začali dominovat rychlejší koně, kříženci anglického plnokrevníka. Lidé se chtěli dopravovat rychleji a rozmary šlechty se po francouzské revoluci začaly potlačovat. Andaluský kůň je vytrvalý, houževnatý, atletický a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti. Je mnoho plemen, který za své vlastnosti vděčí právě andaluskému koni. Jsou to například: lipicáni, koně fríští, kladrubští, connemarští a další. Francouz Mário Luruschi, jeden z nejlepších filmových kaskadérů a lidí, kteří připravují koně pro film, nakupuje koně ve Španělsku. Miluje Andaluské koně. Říká, že si zachovali něco z divokosti svých předků a na filmování se perfektně hodí, protože mají výborný vzhled, ušlechtilost a duši.
Anglický plnokrevník  Anglický plnokrevník je nejrychlejší a nejcennější ze všech plemen světa. Vzniklo kolem něj celé dostihové a chovatelské odvětví. On sám je výsledkem křížení dovezených arabských hřebců s domácími "závodními" koňmi, které probíhalo v sedmnáctém a osmnáctém století v Anglii. Moderní plnokrevník dospívá velmi brzy a dvouletí koně již startují na dostizích. Tato praxe je zhoubná a mnoho mladých koní nevydrží napětí, jemuž jsou vystaveni. Ovšem ekonomické zřetele jsou v tomto případě hlavní. Tento kůň je fyzicky i psychicky velmi odolný a neobyčejně odvážný, bojovnější než jiní koně. Není divu, že je velmi napjatý, nervózní a senzitivní, a tedy náročný na zacházení. Chod má dlouhý, nízký a úsporný. Hlava je inteligentní a ušlechtilá s velkýma očima a nozdrami. Koně tohoto plemene mají šikmé plece, silnou záď s dlouhýma nohama, krátké silné tělo s hlubokým hrudníkem. Zadní noha je od kyčle po skočný kloub dosti dlouhá, aby při trysku mohl kůň vyvinout co největší odrazovou sílu, a proto je nejdokonalejším "závodním strojem". Plnokrevníci mají téměř všechna zbarvení, nejčastěji hnědáci, tmaví hnědáci, ryzáci, vraníci, mourci i bělouši (tuto barvu vnesl do chovu v sedmnáctém století Alcock Arabian). Bílé znaky jsou přípustné. Výška tohoto plemene je různá. Může být 144,2 cm, ale i více než 173 cm. V průměru se pohybuje okolo 162 až 164,5 cm. Díky pečlivě vedeným záznamům v plemenné knize po více než 200 let je možné vysledovat původ plnokrevníka až k několika hřebcům tvořícím základ celého plemene. Angloarabský kůň  * Angloarab pochází z Británie, ale chová se na mnoha dalších místech, zejména ve Francii, kde se už 150 let věnuje velká pozornost chovu všestranných koní. Pro zapsání do plemenné knihy musí mít kůň nejméně 25% arabské krve a mezi jeho předky smí být pouze arabové, plnokrevníci nebo angloarabové. V jižní Francii se stal přímo "národním koněm" a uplatňuje se i v našich chovech. Původně se choval v Hostouni na Šumavě. V ČR byl obvyklý hlavně kmen Star of Hannover německého původu.* V Británii je obvyklé nakrývat plnokrevné klisny arabskými hřebci, protože potomci pak převyšují rozměry své rodiče. Křížení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou dává odchovy menší, méně žádané. * Angloarabský kůň není tak rychlý jako plnokrevník, ale je velmi živý a výkonný a vyniká korektností chodů. Stavba těla je různorodá, ale nejlepší zástupci tohoto plemene se stavbou těla blíží plnokrevníkům (tělo je robustnější než u plnokrevníků, má zdravé a silné nohy). * Tento vynikající jezdecký kůň může mít libovolnou barvu. Nejčastěji je to ryzák nebo hnědák různých odstínů. * Výška Angloaraba bývá mezi 16 a 16,3 pěsti (162,5 - 165,6 cm). Appaloosa  Jako většina amerických plemen, která mají delší historii, je i appaloosa potomkem dovezených koní Španěly v době dobývání Střední a Jížní Ameriky. Tyto koně ovšem ovlivnily buď tvrdé místní podmínky, nebo cílevědomý chov. U appaloosy se uplatnilo obojí. Nápadně zbarvený koník zdědil sklon ke skvrnitosti po španělských předcích, ale v podstatě je dílem indiánských chovatelů kmene Nez Percés (z franc. propíchnuté nosy). Ti žili v severovýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a v Idahu. Obývali údolí řek včetně říčky Palouse, vlévající se do Hadí řeky (Snake river). Podle nevelké řeky dostala jméno okolní krajina i kůň. Díky pečlivému výběru indiánů vznikl otužilý, všestranný typ koně s velmi dobrou povahou. Po šestidenní bitve r. 1877 však byli Nezpercéové vyhnáni do malé rezervace v Idahu a museli chov koní omezit. Když Američané vzali indiánům jejich půdu, bylo by toto plemeno ze světa málem zmizelo. Kmen Nez Percé kladl dlouho odpor, ale poté byli přemoženi a museli přihlížet, jak Američané zabavují jejich půdu a pobíjejí jejich koně. Plemeno zachránili teprve v r. 1938 nadšení chovatelé z městečka Moscow. Typickým znakem appaloosy jsou výrazné oči, jejichž duhovku dokola obklopuje dobře viditelné bělmo. Pokožka na chřípí a kolem genitálu je nepravidelně černobíle skvrnitá; skvrny musejí být drobné. Hříva a ohon jsou neobvykle krátké a řídké, tvrdá kopyta jsou obyčejně černobíle pruhovaná. Nezpercéové koně nekovali. Appaloosa je vysoká 144 až 154 cm, zřídka více. Hlava má rovný profil a nápadně pohyblivé uši, krk je dlouhý, obloukovitý, hřbet rovný, trup dobře osvalený, nohy poměrně krátké. Původní typ byl všetranný jezdecký kůň a nosič, dnes je appaloosa žádána jako dobytkářský kůň a pro rekreační i terénní ježdění.  Nejnápadnějším znakem, jímž se appaloosa liší od všech amerických plemen, bylo její neobvyklé skvrnité zbarvení, které se příliš často nevyskytovalo ani u španělských koní. Zprvu zřejmě převládaly drobné skvrnky, v Evropě označované jako tygr. V tomto případě jsou skvrny na bílém podkladě rozeseté víceméně pravidelně po celém těle. Toto zbarvení možná zdědil právě po appaloose americký pony. Později se však zbarvení měnilo, přibývalo ploch smíšené srsti a appaloosa se stávala výjimečnou. Vyhranilo se šest typů základního zbarvení. První tři jsou koně s podkladem jednobarevným, ať bělouši, hnědáci či ryzáci. Na jejich srsti jsou víceméně pravidelně rozptýleny skvrnky, dost nepravidelné u tygra, který se u appaloosy nazývá leopard. Skvrny jsou i na hlavě a na nohách až ke kopytu. Negativem je snowflake (sněhová vločka) nebo frost (jinovatka), drobné bílé kvítky na tmavém podkladě po celém těle. Poměrně vzácným zbarvením je raindrops (dešťové kapky); velké skvrny kapkovitého tvaru jsou rozmístěny hlavně na trupu koně, hlava a nohy jsou bílé. Základem dalších třech typů jsou tmaví koně se světlou zadní částí hřbetu a světlou zádí. Toto zbarvení se nazývá blanket (deka). Jednobarevná deka je bez dalšího označení. Deka s velkými skvrnymi je spotted blanket, prakticky nejoblíbenější typ. Nejsložitější typ blanketu je dark foreparts, kdy jsou na světlé zádi velké tmavé skvrny, kdežto tmavý předek může být drobně světle i tmavě skvrnitý. Zbarvení appaloosy je však velmi proměnlivé, někdy je blanket kombinován s raindrops a podobně. Je to zbarvení velmi atraktivní a tak ustálené, že se prosazuje i při křížení s jinými plemeny, například s americkým honáckým koněm, s americkým ponym nebo s coloradským rančerským koněm. Ovšem dnes se objevuje toto zbarvení i u velšských pony a jiných evropských koní. Zbravení appaloosa tedy již není vyhrazeno tomuto jedinému plemeni.Stručný přehled 
Koně s puntíky provázejí lidstvo odpradávna. Setkávame se s nimi již na 20 tisíc let starých malbách v jeskyních Lascaux a Perche-Merle ve Francii, které maloval člověk kromaňonský. V Persii byli koně s tímto zbarvením posvátní stejně tak jako ve staré Číně, kam se dostali jako válečná kořist. První zmínky o puntíkatých koních jsou ze 17. století. Do Severní Ameriky se později dostali se španělskými dobavateli. A právě tam vznikly appaloosy. Symbol indiánské svobody Kmen Nez-Percé (z franc. Provrtané nosy, vlatním jménem Numifové) získal svého prvního koně roku 1705 od sousedního kmene Šošonů. Přibližně od tohoto data se začala psát skutečná historie plemene appaloosa. Přestože původním nařízením prezidenta bylo nechat kmen v klidu žít v jeho údolí, všechno nakonec dopadlo jinak. Patnáctého května 1877 dal generál Howard příkaz k přestěhování kmene Nez-Percé během 30 dnů do rezervace. Nespoutaný duch lovců a kočovníků však toto uvěznění odmítl a celý kmen se vydal na pochod ke kanadským hranícím. Strastiplná cesta trvala tři a půl měsíce, Indiáni se dostali až za Skalisté hory. Mužům, ženám, dětem a plně naloženým koním se podařilo ujet neskutečných 1399 mil, tedy 2080km! Náčelník Joseph se domníval, že již překročili vytouženou hranici, a proto dal těsně před ní zastavit. Pátého října 1877 byl však jeho kmen přepaden americkou kavalerií. Po urputném boji následovala porážka a ti, co přežili, byli odvlečeni do rezervací. Protože appaloosy byly symbolem kmene Nez-Percé, vojáci je zčásti postříleli a zčásti rozkradli. Zbyly z nich jen trosky. Základní barvy srsti ApHC rozeznává následujících 13 barev, které v kombinaci se skvrnami, prokvetlou srstí a flíčky tvoří tisíce nenapodobitelných kombinací: Bay (vavřín) - barva těla se mění mezi žlutohnědou přes červenohnědou až ke světlé zlatohnědé. Hříva a ocas musí být vždy černé. Dark Bay or Brown (tmavý vavřín nebo hnědá) - na tmavohnědém koni je všechna srst hnědá s plochami světlejších tónů, které se mohou nacházet na hlavě, na plecích, na bocích, na spodku břicha, na vnitřních horních partiích nohou nebo horních stehnech. Hříva, ocas a nohy musí být černé. Black (černá) - barva těla je černá, bez světlých skvrn. Tlama, boky a nohy musí  být černé, stejně jako hříva a ocas.
White (bílá) - barva těla je sněhobílá s růžovou nebo světle z barvenou kůží. Někteří koně Appaloosa mejí bílou barvu těla s mnoha tmavými puntíky na mnoha partiích nebo na celém těle. Pod tmavým puntíkem se nachází tmavá kůže. Tato barva se někdy označuje jako "leopard". Je podobná zbarvení dalmatina, ale pro potřebu registrace se označuje jako "bílá s puntíky". Hříva a ocas musí být bílé.
Buckskin (plavák) - forma plavého zbarvení s kolísáním od žlutohnědé ke zlaté. Tato barva je často srovnávána s barvou kůže jelena. Pro tuto barvu je charakteristická černá hříva, čarný ocas a čarné nohy. Plavák smí mít pruh na hřbetě, ale ne zebrování na nohou, které často u plavých koní vidíme.
Chestnut (kaštanová) - barva těla se mění od zlaté přes odstín mědi až k tmavé barvě jater. Kaštan vykazuje malé plošky černé srsti; tyto "špinavé skvrny" nejsou žádné puntíky a proto nejsou žádnými znaky koně Appaloosa. Světlejší odstín kaštanové smí mít lehčí příměs bílých chlupů v srsti, ale ne v dostatečném počtu, aby to bylo možno označit za prokvetení. Zřídka vidíme kaštanového koně s tak světlou barvou, abychom jej mohli zaměnit s Palomino. Barva hřívy a ocasu se může měnit ve stejných barvách jako tělo až ke světlé a přitom se mohou vyskytovat nějaké černé vlasy. Avšak hříva a ocas nejsou nikdy černé.
Sorrel (ryzák) - je zbarvení velmi podobné barvě chestnut s tím rozdílem, že sorrel má barvu těla všude jednotnou (bez světlejších, či tmavších ploch). Hříva a ocas jsou vždy v barvě srsti.
Dun - barva těla je žlutavá, nebo zlatá a smí směřovat k barvě matné mědi. Tento kůň má vždy na hřbetě úhoří pruh (pokud se nevyskytují bílé znaky) a smí mít zebrové pruhy na nohou a příčné pruhy na zátylku. Hlava a ocas smějí být hnědé, červené nebo žluté nebo směsí těchto barev.
Palomino (žluťák) - bývá popisována jako barva 22 karátového zlata. Jeho barva srsti je běžně zlatožlutá, hříva a ocas jsou vždy světlejší, než barva těla, ale zřídka zcela bílé. Skvrny, vyskytující se na zádi koně nejsou znakem koně Appaloosa.
Gray (šedý) - šedá barva srsti je směsí bílých a černých chlupů, které rostou na černé kůži. Hříva a ocas musí být vždy šedé (směs bílých a černých žíní), nebo černé. Většina šedých koní se rodí jako velmi tmaví nebo černí a mají málo bílých chlupů v srsti. První rozšíření bílých chlupů je možno vidět kolem uší a očí. Později se začne ukazovat více bílých chlupů roztroušených na hřbetě a na zádi. Barva srsti v každém následujícím roce zesvětlá, protože bílé chlupy postupně nahradí chlupy černé. Někdo může občas nesprávně považovat staršího šedáho koně za bílého, jestliže si pečlivě neověří zbývající černé chlupy nebo černou kůži.
Grulla (vyslovované gruh-jah) - tato barva se zčásti označuje jako kouřová, jako holubí nebo myší a nevzniká ze směsi tmavých a bílých chlupů, ale každý chlup je myší barvy. Hříva, ocas a spodek nohou jsou obvykle černé. Koně grulla smějí mít úhoří pruh na hřbetě, příčné pruhy přes kohoutek a zebrování na nohou.
Red Roan (červeně prokvetlá) - prokvetlost vzniká směsí základní barvy s bílými chlupy po celé srsti. Není tam opravdu žádný strakatý chlup. U zbarvení red roan je srst směsí červených a bílých chlupů. Hříva a ocas mají být stejné, jako základní barva zvířete a mohou být smíchány s bílými žíněmi. Proto se mají hříva a ocas koně red roan jevit jako červené.
Blue Roan (černě prokvetlá) - tato barva srsti vzniká z poměrně stejné směsi černých a bílých chlupů. Tmavší oblasti obsahují větší množství černých chlupů a nacházejí se na hlavě a na spodku nohou. Hlava a ocas mají být od čeré do šedé, která vychází ze směsi černých a bílých žíní. Kůň se zbarvením roan může časem vybělovat. Poloha vzoru srsti: Aby bylo možno přezkoumat různé vzory srsti, je žádoucí popsat správně, jasně a s dostatečnou přesností speciální anatomické oblasti koně. Pět rozlišení vzoru užívaných u ApHC: Blanket over... (deka přes) Hips (boky) Loin and Hips (bedra a boky) Back and Hips (hřbet a boky) Body and Hips (trup a boky) Leopard - znamení pokrývají celé tělo. Tmavé puntíky na bílém podkladě. Snowflake (sněhové vločky) - znamení pokrývají celé tělo. Bílé puntíky na tmavém podkladě. Roan (prokvetlost) - celé tělo prokvetlé (viz. zbarvení roan). Frost (mráz) - prokvetlá jenom záď. Temperament: Indiáni Nezperséové vyšlechtili koně praktického, otužilého a mnohostranného, vhodného pro válku i lov. Dbali velmi i na vnímavost a ovladatelnost koní. A konečně, appaloosa má téměř neomezenou životnost a vytrvalost. Použité zdroje: časopis Náš miláček, Velká kniha o koních, http://www.puntikate.estranky.cz/stranka/co-je-to-appaloosa_ Arabský plnokrevník  Místo původu: Arabský poloostrov, nyní Saudská Arábie Arabský kůň je považován za nejkrásnějšího ze všech, vyniká povahou i vzhledem. Je to také nejstarší a nejčistší plemeno, pečlivě šlechtěné po tisíciletí. Většina ušlechtilých koní na světě je zřejmě ovlivněna arabem. Je praotcem anglického plnokrevníka, který nad svým předkem vyniká velikostí a rychlostí, ale nemůže se mu rovnat odolností a životností. Moderní arab vyniká vytrvalostí, ačkoli je vynikající i v jiných soutěžních disciplínách. Chová se po celém světě ve velkém počtu s vzácným zaujetím a dodnes má příznivý vliv na další plemena.Životnost araba je legendární a četné rekordy tohoto plemene ukazují pozoruhodnou vytrvalost. V devatenáctém století se často pořádaly závody na velkou vzdálenost v poušti, které trvaly až tři dny. Pohyb araba se popisuje jako "plavání", kůň se pohybuje jako ve skoku. Arab je ohnivý a odvážný, ale má neobyčejně dobrou povahu. Arab dokáže až dvojnásobě rozšířit nozdry. Má výrazné bělmo.  Převládající barvy arabů jsou ryzáci, bělouši, hnědáci a vzácnější jsou vraníci. Obrysová linie araba je dána výjimečným utvářením jeho kostry. Má 17 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů, na rozdíl od jiných plemen, která mají uspořádání 18 - 3 - 18. Tento rozdíl podmiňuje i vysoké nesení ocasu. Má velké oči a nozdry, hlava je krátká s štičím profilem a krátkýma ušima, hedvábná hříva a ohon. Je čtvercového rámce. Ideální výška araba se pohybuje mezi 144,2 až 152,5 cm. Dělí se na linie podle 5-ti Muhammadových klisen: KUHAYLAN - nejušlechtilejší (barva hnědá) SAKLAVÍ - krása, elegance (barva bílá) MUNIQUI - rychlost, vytrvalost (barva ryzá) HADBAN - mohutnější, rychlí HAMDANI - nejmohutnější, klidní a mírní, vytrvalci   Clevelandský hnědák    Hnědě zbarvení koně se chovali především pro soumarské práce na severovýchodě Anglie již od dob středověku. Byli oblíbeným dopravním prostředkem potulných kupců (chapmanů), odtud jejich druhý název, chapman horse. Tohoto koně si vzali za základ chovatelé 17. století a přidali k němu trochu krve andaluských a berberských hřebců. Tak vznikl ušlechtilý kočárový kůň, proslulý aktivním chodem a velkou vytrvalostí. Dali mu jméno clevelandský hnědák podle oblasti, kde se především choval. Jak se cesty zkvalitňovaly, kočároví koně museli být rychlejší. Tudíž se musel přikřížit plnokrevník, pro dosažení větší rychlosti. Většinou se připouštěli polokrevné hřebce s čistokrevnými clevelandskými klisnami. Tato lehčí, rychlejší verze clevelandského hnědáka dostala název yorkshirský kočárový kůň. Měla svou vlastní chovatelskou společnost, založenou v roce 1886, a svou plemennou knihu. Nástup motorizované dopravy, měl za následek ústup kočárových koní, a yorksirské plemeno nebylo výjimkou. Jeho plemenná kniha byla ukončena roku 1936, kdy toto plemeno v podstatě vyhynulo. Clevelandský hnědák naštěstí, i když ve velmi malém počtu, přežil. Ve spojení s plnokrevníkem vytváří ušlechtilé vzpřímené těžké huntery a vynikající kočárové koně. Clevelandský hnědák má pravidelnou, rovnou a volnou akci (vysoká akce není pro toto plemeno charakteristická), pohybuje se volně v plecích a úsporně. Kromě toho, že je to vynikající kočárový kůň a hunter, se po zkřížení s plnokrevníkem velmi dobře uplatňuje i v parkuru.  Zajímavosti Clevelandský hnědák za své přežití do značné míry vděčí anglické královně Alžbětě II. Ta zakoupila mladého hřebce jménem Mulgrave Supreme, který měl být odeslán do USA, nechala ho vycvičit pod sedlo i do zápřeže a pak dala k dispozici chovatelům čistokrevných i polokrevných clevelandských hnědáků po celé Anglii. Tento úspěšný počin zažehl nový zájem o toto prastaré plemeno. Princ Filip dále vylepšuje profil tohoto plemene tím, že se s ním zúčastňuje vozatajských závodů na nejvyšší úrovni Stručný přehled
 V roce 1995 vznikl Svaz chovatelů českomoravského belgického koně pro oblast Třebíč. Z iniciativy chovatelů a předsedy svazu bylo iniciováno rozšíření členské základny na celé území ČR, aby každý majitel českomoravského belgického koně (především GZ) měl možnost prostřednictvím oprávněné osoby zasahovat do problematiky chovu koní ČMB. Po řadě jednání se nám toto podařilo a dne 23.03.2002 Valná hromada SCHČMBK ČR v Nasavrkách schválila Stanovy svazu, předsednictvo svazu, členy RPK a kontrolní a revizní komisi. Ministerstvo vnitra ČR dne 27.05.2002 tento svaz zaregistrovalo a tímto dnem byl oficielně uznán Svaz chovatelů českomoravského belgického koně ČR. V současné době členskou základnu tvoří především chovatelé z Moravy a ze severovýchodních Čech. Svojí prací a činností se snažíme o rozšíření členské základny i o chovatele z jiných oblastí Čech a budeme moc rádi, pokud se nám to podaří. Českomoravský belgický kůň byl vyšlechtěn v Čechách a na Moravě ve specifických klimatických a půdních podmínkách v časovém období 130-ti let. Zušlechťování probíhalo na bázi importu především originálních belgických (v letech 1880 až 1930) a v menší míře valonských (období 1880 až 1900) hřebců a několika originálních belgických klisen. Do dnešních dnů se nám dochovalo pět hlavních a dvě vedlejší linie hřebců. Nejvýznamnější a nejrozšířenější v současné době je linie založená plemeníkem 426 Aglaé, který se narodil 28.03.1920 v Belgii. Druhou poměrně početnou linií je linie hřebce 113 Successeur de Boneffe.Tento hřebec se narodil 27.08.1928 v Belgii. Další linii tvoří hřebec 51 Bayard de Heredia. Tento kaštanový hnědák se narodil 30.03.1920 v Belgii. V Čechách byla založena další linie hřebce 428 Branibor. Na závěr uvádíme linii hřebce 9 Marquis de Vraimont. V roce 2000 se ČMB stal genovou rezervou, s počtem 218 klisen a 34 hřebců.Je nejstarším plemenem v zemském chovu chovaným v takovém množství bez významného použití cizích plemen více jak 70 let. Nyní záleží na nás, chovatelích, zda pro příští generace uchováme tyto koně takové, jaké jsme je převzali od svých předků. Pracovití a dobře ovladatelní přiměřeného temperamentu, bez charakterových vad, dobře živitelný, pohyblivý, s výraznými chody. Základní tělesné měry ve 2.5 letech stáří by měly dosáhnout: 
VÝŽEHY PLEMENNÉ PŘÍSLUŠNOSTI (levé stehno) B českomoravský belgický kůň Ministerstvo zemědělství schválilo stávající znění šlechtitelského programu, řádu plemenné knihy, finančního řádu a řádu výžehů. Čerpáno z www.belgicky-kun.wz.cz (i fotografie) Český teplokrevník  
*Zajímavosti: Nejznámější a nejúspěšnější linií je linie Bystrý. Zakladatelem by hřebec 469, který se narodil v roce 1919. Tato linie se vyznačuje mohutností, kratším, méně vydatným chodem a strmější a kratší spěnkou. Jsou to hnědáci.
* Shrnuto v tabulce *
 Exmoorský pony je nejstarším britským horským plemenem a jedním z nejstarších plemen na světě. Tento atraktivní poník obýval divoká vřesoviště na západě Somersetu a na severu Devonu v severozápadní části Anglie, která se nazývá Exmoor, po mnoho století. Ponyové exmoorského typu byli jistě známí již v římských dobách a možná dokonce i v době bronzové, kdy se pravděpodobně používali k tahání lehkých kočárů. Zmínku o exmoorských ponyích a jejich majitelích nalezneme v Knize Posledního soudu z roku 1085. Odlehlost jeho přirozeného prostředí znamenala, že exmoorský pony byl jen velmi omezeně "vylepšován" přílivem cizí krve. tvrdý život na vřesovištích vytvořil nesmírně odolného ponyho. Exmoor Pony Society byla založena v roce 1921, aby podpořila a zlepšila chov exmoorských ponyů tradičního typu. Provádění přísných přehlídek zajišťuje, aby žádný pony, který postrádá pravý exmoorský typ, nebyl zapsán do plemenné knihy. Když jsou ponyové registrování, je jim vypálen na plece typický hvězdicový výžeh společnosti. Kromě toho je zde uvedeno číslo stáda a na levé straně zádě je uvedeno vlastní číslo ponyho v rámci stáda. Stáda ponyů stále žijí "divoce" na vřesovištích, ačkoli jsou každoročně sháněna k prohlídce. Robustní stavba a konstituce exmoorského ponyho z něj činí vynikajícího jezdeckého ponyho a rovněž dobrého ponyho do zápřeže.  Jedním z nejvýraznějších rysů exmoorského ponyho je světle zbarvená huba a velké výrazné oči. Oči se nazývají "ropuší" nebo také "žabí" díky těžkým horním víčkům. Očnice jsou obklopeny jemnou žlutohnědou srstí. Dnes je exmoorský pony považován za vzácné plemeno. Exmoor měří sice jen kolem 130 cm, ale je natolik silný, aby unesl dospělého jezdce. Stručný přehled
 Fjordský pony pravděpodobně obýval Norsko a další části Skandinávie již od pradávných dob. Na první pohled má mnoho společného s koněm Převalského (asijským divokým koněm), ačkoli jeho hlava je méně těžká a "primitivní" a velikostí a tvarem se spíše podobá ponymu. Stovky, ba ne tisíce let daly vzniknout ponymu, který je dokonale přizpůsoben svému životnímu prostředí. Je mohutný a svalnatý a má krátké silné nohy s dobrými klouby a zdravými kopyty. Po celá staletí jeho vrozený jistý krok, síla, odolnost proti nemocem a výjimečná tvrdost z něj činily nenahraditelného pomocníka farmářů.  Jelikož byl schopný odolávat i tomu nejkrutějšímu počasí a nedal se odradit ani nejneschůdnějším terénem, často se používal i jako soumar na horských stezkách.Dnes můžeme fjordského ponyho v řadě zemí mimo Skandinávii, včetně Německa, Dánska a Anglie. Je to dobrý jezdecký pony a díky své klidné a vstřícné a aktivní povaze jsou velmi vhodní i do zápřeže. Zajímavosti Jedním z nejvýraznějších rysů fjordského ponyho je neobyčejné zbarvení hřívy a ocasu. Ocas i hříva mají uprostřed černé žíně a stříbrné na okrajích. Tuhá hříva se tradičně stříhá tak, aby vnitřní černé žíně byly delší než vnější světlé. Koně, které se podobaly fjordskému ponymu používali Vikingové a na svých lodích je přepravovali do Skotska i na Island. Od pradávna se tito ponyové používali k práci na horských farmách, ale sloužili i jako jezdečtí a soumarští koně. Fjordští ponyové bývají často zachyceni ve vikingském umění. Vidíme je, jak spolu bojují, a tato zábava byla velmi oblíbená i na Islandu a rozvinula se do sportu jako způsobu posuzování výkonnosti. Stručný přehled
 Fríský kůň je potomek primitivních lesních koní západní Evropy, byl chován na fríském pobřeží severního Holandska. Ve své vlasti se dříve i dnes těší vroucímu obdivu. Ovšem, zaujímá významné místo jak v lidské historii, tak mezi plemeny koní. Dnešní frís se počítá k plemenům chladnokrevným. Už Římané se zmiňují o fríských koních jako o silných, pracovních zvířatech, ovšem v jejich očích byli oškliví. O tisíc let později se jejich vzhled zlepšil a tato silná, učenlivá a otužilá zvířata nosila rytíře na křížové výpravy. Plemeno získalo stykem s orientálními koňmi a zejména přílivem andaluské krve. Fríský kůň, původem z Nizozemska (provincie Friesland) je vždy uhelně černý vraník. Bílé odznaky a jiné barvy srsti chovatelský svaz nedovoluje. Je tolerována pouze malá hvězda. Fríské plemeno je jedno z nejstarších plemen Evropy. Pravděpodobně byl tento kůň používán již před 3000 lety. Ze starých pramenů víme, že si Římané fríského koně velmi cenili a dokonce ho použili při válečném tažení proti Anglii. Také ve středověku sloužil fríský kůň především vojenským účelům Přílivem andaluské krve v 17. století vznikl fríský klusák. Mechanizace zemědělství zapříčinila, že fríský kůň jako kůň pracovní téměř vyhynul. Založení plemenné knihy v roce 1879 toto plemeno však zachránilo. Charakteristiku fríského koně nejlépe zachycují slova: krotký, energický, ochotný, pracovitý, věrný a citlivý. Je to velmi elegantní vraník s bohatou hřívou a ocasem. Ocas i hříva jsou přirozeně vlnité a jen zřídka se splétají nebo jinak upravuj. Má jemnou hlavu, dlouhý, vzpřímený a klenutý krk, nevýrazný kohoutek. Nohy jsou kratší, ale pevné s bohatým rousem na spěnkách. Kopyto je tmavé s namodralým nádechem, je z tvrdé rohoviny a není náchylné k chorobám.  Chladnokrevný fríský kůň má kompaktní, silný a hluboký trup odpovídající robustní konstituci. Plec je ideálně utvořená pro postroj a velmi silná. Nohy jsou krátké a silné. Hlava je dlouhá, s krátkýma,ale živýma ušima. Má jemné rysy a velmi výrazně vyjadřuje bodrou poddajnost a milou povahu plemene. Poměrně malý frísan má velmi působivou siluetu, zdůrazněnou obloukovitě klenutým, hrdě neseným krkem. Tradiční oblastí chovu fríských koní je Frísko na severu Nizozemí. Ačkoli nebyli chováni na rozsáhlém území, jejich vliv daleko přesáhl rodné pobřeží. Frískou krev měli zakladatelé chovu oldenburského koně a také ve Velké Británii daleský a fellský pony a spolu s chladnokrevným shire těžili z příbuznosti s tímto plemenem.Prostředí doplněné pečlivým výběrem chovných jedinců vedlo ke vzniku velmi skromného a vysoce užitkového koně. Průměrná výška - hřebci: 163cm - klisny: 156cm  Je schopen tahat těžké klády ve skromných podmínkách, aniž by pozbyl kondici nebo svou bodrou ochotu, která z tohoto plemene dělá zvíře k pomilování. Je jeden z nejlepších kočárových koní na světě.Je to pracovité a přátelské plemeno, schopné pracovat v páru jako jeden a tak usnadňovat kočímu jejich vedení. Dříve byl žádaným koněm na farmách a v dopravě, ale dnes je jeho vzorný klus často vidět i na jezdeckých soutěžích, v cirkusech a při historických rekonstrukcích. Nápadné je hrdé držení těla. Vozatajci jsou při těchto přehlídkách oblečeni do typických fríských selských krojů. Frís se také používá k práci na venkově, chodí v postroji (ve své vlasti tahá proslulé tradiční dvojkolky, fríské gigy). Také pod sedlem je fríský kůň spolehlivý přítel. Používá se jako drezurní kůň pro show, kde je díky své eleganci velice dobrý, je známý jako kůň vhodný pro vysokou drezurní školu, i v parkuru, ale jen v nižších stupních obtížnosti. V klusu je fríský kůň nápadný hrdým projevem a vysokou kolenní akcí. Dávno už ovšem minuly doby, kdy měl výsadní postavení v pohřebnictví. Dnes se uplatňuje spíš v cirkusové manéži. Od roku 1986 zajišťuje spřežení frísů rozvážku zboží u Harrodse, významného obchodního domu v Londýně. Čerpáno z - www.frisky-kun.nanic.cz- Plemena koní celého světa   Hafling  *Rakouský haflinský pony je pojmenován podle vesnice Hafling v jižním Tyrolsku, kde se před stovkami let poprvé choval. Jeho předky byli místní horští koně koně a ponyové, kteří byli vyšlechtěni arabskou krví. Všichni dnešní haflingové se odvozují od polokrevného araba jménem El Bedavi XXII. Plemeno vzniklo v 19.století. *V průběhu staletí křížení v rámci rodu dalo vzniknout ponymu velmi výrazného typu: malé, ale silné postavy, vždy ryze zbarvenému, odolnému, v kroku jistému, s výraznými chody arabských předků.  *Hafling se svou poddajnou, inteligentní a přátelskou povahou představuje vynikajícího všestranného jezdeckého koně, vhodného i pro zápřež. Lze jej použít pro celou řadu jezdeckých disciplín. Před nástupem mechanizace byl vyhledávaným koněm do zemědělství a jako soumar. Dnes se řada haflingů používá na turistické ježdění. Plemeno se vyváží do mnoha zemí a je zvláště oblíbené v Německu a Švýcarsku. * Ušlechtilá hlava haflinga prozrazuje jeho orientální původ. Hafling je skromný odolný a neobyčejně silný koník. Má krátké nohy a mohutně osvalený hřbet a záď. Kopyta jsou tvrdá a zdravá. V Alpách bývá často zapřahán do saní. Ze způsobu pohybu haflinga je znát účel, pro který byl tento kůň chován, tj. jako horský pracovní kůň. Všechny tři základní chody má dobré, ale málo prostorné. To mu umožňuje chovat se jistě na horských svazích. ..:: ZAJÍMAVOSTI ::.. *Haflingové jsou také známi svou dlouhověkostí. Obvykle začínají pracovat ve čtyřech letech a přestávají až kolem třicítky - to znamená že pracují skoro dvakrát tak dlouho než průměrní koně. *Koně plemene Hafling, kteří jsou zapsáni v plemenné knize jsou tradičně označováni výžehem. Značku tvoří alpská protěž, v jejímž středu je písmeno H. ..:: STRUČNÝ PŘEHLED ::..
Quarter horse  * Quarter horse znamená v překladu doslova čtvrt koně, ale jedná se o koně, který vyniká v závodech na krátké vzdálenost, přesněji na čtvrt míle. Tito koně se nejčastěji používali na farmách, kde byli nenahraditelní při nahánění stád dobytka, byli zcela spolehlivý a nebojácní. Časem se u těchto koní vyvinul "kravský smysl", dovedl předvídat kdy se dobytek zastaví dá do pohybu nebo obrátí. Dnes se spíše chová jako kůň pro sport. Rychlost, schopnost práce s dobytkem, inteligence, laskavost a další přednosti mu zůstali dodnes, ale místo práce na pastvinách je častěji využíván na sportovních kolbištích nebo jako ideální kůň na rodinné vyjížďky ve volném čase. * Zajímavosti: Quarter horse představuje nejstarší a nejpopulárnější americké plemeno. Plemeno vzniklo křížením koní orientálních, které dovezli Španělé do Ameriky kolem roku 1600, s anglickými plnokrevníky. Americká asociace honáckých koní byla založena roku 1940. její plemenná kniha nyní obsahuje nejvíce koní na světě, více než 2 miliony. 
Vysvětlení názvu: Plemeno dostalo název podle obce Haflingen v Ötzlatských Alpách, ovšem plemeno existovalo podstatně dříve, než dnešní pojmenování. Ötztalské Alpy, původní domovina haflinga, mají typický velehorský reliéf. Nápadná je klenbovitá stavba s velmi příkrým jižním svahem a mírnějším svahem severním, ve kterém jsou trogovitá údolí s velkými ledovci a ritnovými poli. Tvrdé podmínky ve vysokých horách upevnily osobitý a nápadný typ koně. Původ a historie Všichni haflingové mají společného předka, velmi plodného polokrevného arabského hřebce El Bedlavi XXII. Rakouská hipologická společnost si přivezla tohoto koně v 19. století z Arábie. Čtyři z krevních linií se odvozují od synů, vnuků a pravnuků El Bedlaviho, který se narodil v rakousko-uherském hřebčíně v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po 40 Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedlavi XXII. 249 Folie, narozený roku 1874 v jihotyrolské vesnici Schlunders, je prvním zapsaným hřebcem. Matkou byla menší norická klisna. Místo narození haflingů prozrazuje výžeh ve tvaru protěže, rakouské národní květiny. Uprostřed květiny je písmenko "H". V některých oblastech haflingovi říkají také "protěžový pony". Vesnice Haflingen je vzdálená přibližně 11 km jihovýchodně od Merana, které bylo ve 14. a 15. století hlavním městem Tyrol. 10. září 1919 byl uzavřen v St. Garmainu smír a Jižní Tyroly byly připojeny k Itálii. I když byla část Tyrol připojena k Itálii, hafling zůstal rakouským poníkem. Italové mají své vlastní plemeno, kterým je aveliňský kůň, italská obdoba haflinga. Obě plemena mají společného předka - hřebce El Bedlaviho. Aveliňský kůň je využíván k tahu i jako soumar. Je skvělým pomocníkem v zemědělství v oblastech, kde se s většími tažnými plemeny těžko pracuje. Aveliňec se chová v okolí Benátek, kolem Bolzána v Toskánsku. Když Rakousko přišlo o území kolem Merana, chov haflingů se přesunul do Ebbsu, města v severním Tyrolsku. Každým rokem se zde sejde okolo 600 haflingů z celého území, které má Spolek pro chov haflingů pod svou kontrolou. I v severním Tyrolsku se podařilo udržet chov haflinga v čistotě, bez přikřížení bosenských horských koní, polských koniků nebo huculů. Městečko Ebbs se nachází na pravém břehu Innu, nedaleko známého města Kufsteinu u bavorských hranic. V Německu docházelo během sedmdesátých let k rozporuplným diskuzím mezi chovateli. Ty nakonec vyústily v rohodnutí přikřížit arabské hřebce ke zeštíhlení a získání rychlosti, aby se hafling stal atraktivnější i jako sportovní kůň pro volný čas. Tento plán byl realizován ke konci 70. let, kdy bylo v hřebčinském chovu určeno několi arabských hřebců. Vznikla takzvaná F1 generace s 50% krví arabů, výsledek však byl jiný, než chovatelé očekávali. Narodil se typický arab s barvou haflinga. A tak byly všechny klisny generace F1 připouštěny hřebci haflingů. Dnes je žádoucí podíl arabských koní maximálně 12,5%. Tímto pokusem došlo v Německu ke vzniku dvou různých haflingů - čistému, nenarušenému typu a poarabštěnému typu. Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy. Popis Výška v kohoutku je u hřebců 135 - 142 cm, u klisen 136 - 140 cm. Váha se pohybuje mezi 420 a 490 kg. Nohy jsou svalnaté, ale ne těžké, holeně krátké a kopyta pevná, tvrdá. Velké oči a široce otevřené velké nozdry dodávají haflingovi živý vhled. Uši jsou malé. Hrudník je hluboká a plec dobře utvářená, chody prostorné a vydatné. Haflingův hřbet bývá často delší, a tak se hodí i na soumara. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. V hůře schůdném terénu na strmých horských svazích je bez konkurence. V kroku je jistý, s výraznými chody arabských předků. Major hrabě Huyn, významný tvůrce historie tyrolského ponyho, psal již před sto lety: "Hafling je velmi ochotný a pracovitý, aniž by si nechal zabraňovat jezdcem či honcem při svozu nákladu ve volbě nejvýhodnější cesty a správně voleného odpočinku." : Hafling je velmi učenlivý a nenáračný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách. Chov haflinga Hafling je skromný, vystačí si s minimální pastvou. Vyžaduje poměrně málo jádra, či tzv. koncentrátu. Pokud mohou koně na pastvu a nemají žádnou pracovní zátěž, stačí jim 7 - 8 kg sena a 1 kg koncentrátu denně. Koncentráty, jako oves nebo ječnem, jsou energeticky bohatá krmiva, která ve správném poměru s objemovými krmivy umožňují koním vykonávat požadovanou práci. Březí klisna vyžaduje více jádra. Hříbata se odchovávají na alpských pastvinách - tzv. alpung. Tráví zde průměrně 150 dnů z roku. To je o třetinu delší období než jsou alpské louky "prostřené". Na jaře a na podzim si koně musí v extrémních klimatických podmínkách vyhledávat potravu. I klisny se pouští již za několik dnů po ohřebení na pastvu. Tato praxe, která se praktikuje po mnoha desetiletí, pomáhá k posílení mimořádné otužilosti a houževnatosti haflinga. Přírodní odchov je více hodnocen než ojedinělé sportovní výkony, jak tomu bývá u mnoha jiných plemen. Velikost stáje pro chov haflinga lze snadno odvodit. Box musí být dostatečně velký, aby si pony mohl pohodlně lehnout a zase vstát a taky se mohl válet. Je potřeba mít na mysli, že kůň vážící okolo 400 kg spotřebuje zhruba 50 m3 vzduchu za hodinu. Je-li stáj vysoká 3 metry, musí mít box minimální rozměry 2 x 3 metry, to je ale minimum. Pro haflinga nesmí být teplota ve stáji moc vysoká, prostředí zatuchlé a vlhké, ale spíš suché a studené. Otto Schweisgut doporučuje ve své knize "Haflingové" při částečně volném ustájení teplotu 8°C - 10°C, jinak 10°C a maximálně 15°C. Při denním čištění kopyt se má použít výhradně vhodný tuk, korektury kopyt by se měly provádět každých 6 - 10 týdnů. U koní trávících celé léto na pastvinách starosti podkováře prakticky mizí. Hafling spotřebuje 20 - 60 litrů vody denně, záleží na tom, zda se pouze pase, nebo pracuje. Také březí klisna, nebo klisna s hříbětem bude potřebovat větší množství vody. Hafling si získává mnoho příznivců po celém světě. Chová se ve Velké Británii, a to v hebčíně (založeném vévodkyní z Devonshiru) v Chatsworthu v Derbyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde v armádních hřebčínech sloužili k chovu soumarů pro horské oblasti Kašmíru a Džammú. Nedokázali se však přizpůsobit horku. Haflingové se chovají i v USA, nebo například v Japonsku, Himalájích, v Jihoafrické Republice či v Austrálii. Ve spolku chovatelů je prozatím zapsáno 31 zemí. Hafling u nás: V České republice je evidováno přes 200 koní. Většina je jich zapsána od roku 1995 spolu s jejich chovateli v Českém svazu chovatelů haflingů. U nás se chová hafling ve dvou typech - lehkém a těžkém. Oba se od sebe liší mohutností, výškovými a šířkovými rozměry. Toho času existuje Řád plemenné knihy hafling. Shirský kůň Historie Od „velkého koně“ k shirovi Podle studia brnění z 16. století se zdá, že „velký kůň“ byl ve skutečnosti pouze těžkým koněm, který měřil kolem 157cm, a jen málo se podobal mohutnému modernímu shirovi. Velcí a těžcí tažní koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy „velký kůň“ již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově. Tehdejší cesty nebyly nic jiného než hrubě upravené trasy, v suchých měsících strašlivě prašné a hluboce rozbahněné v zimě. Při popisu dovozu těžkých koní té doby se Thomas Blundeville(1561-1602) zmiňuje o německém tažném koni, frísovi a vlámském koni. Německý kůň po sobě nezanechal žádné zřetelné známky, ale frísové a vlámští koně sehráli důležitou úlohu. Frísové se sice postarali o zušlechtění a zlepšení volnosti pohybu, přesto na vývoj britského shira měli největší vliv vlámští koně, zpravidla černí jako frísové. Toto veliké, pomalé a těžké zvíře, chované rovněž v bažinatých krajích, je považováno za hlavního předka shira, nejvýrazněji ovlivňujícího jeho vzhled. Velký počet flanderských koní dovezli Holanďané na počátku 17.století, když se ujali prácí na vysušení Fénských bažin ve východní Anglii. Po skončení práce koně zůstali a byli zde chování. V té době mizí zprávy o „velkém koni“ a anglický tažný kůň začíná být známý pod jménem anglický vraník.Toto jméno mu dal Oliver Cromwell, který sám pocházel z Cambridgeshiru a byl zemědělským odborníkem. Ve skutečnosti asi tento budoucí Lord protektor mluvil o fríských koních, ale jméno se ujalo a stalo se obecně užívaným. Packingtonský Slepý kůň Za hřebce-zakladatele shirského plemene se obecně považuje packingtonský Slepý kůň, který byl chován v Packingtonu poblíž Ashby de la Zouche v letech 1755-1770. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koník, kteří jsou považováni za jeho potomky. krk:na tažného koně poměrně dlouhý a sbíhá vzadu k hluboké, šikmé pleci, dostatečně široké pro nasazení chomoutu Trup:shire je jeden z nejtěžších koní na světě s váží více než 1 tunu(1 100kg). http://slawik.com/ Obvod: Průměrná míra obvodu shirského hřebce je 6-8stop(180-240cm) a prsa jsou široká, mohutná. Tyto části naznačují výbornou, zdravou konstituci. Tělo:hřbet je krátký, silný, mohutně osvalený, v bedrech dokonce příliš, a velmi široký. Skloněná záď je příkladem silné stavby, spojené s hmotností, která je pro tažného koně základním předpokladem. Nohy: jsou čisté a tvrdé, míra ploché holeně je 28-30cm. Mohutný rous musí být rovný a hedvábný. Hlezna: mají být široká, dobře vyjádřená, silná, ne lymfatická . Kopyta:musí být velká(někdy dosahují až velikosti talíře na pizzu). spěnky mají být dostatečně dlouhé. Zbarvení: nejoblíbenějším zbarvením shira je tradiční černá, zděděná po předcích plemene, s bílým rousem. Hnědáci různých odstínů jsou rovněž přijatelní. Početní jsou i bělouši Zdroj: Obrazová encyklopedie koní(Elwyn Hartlay Edwards) Velká kniha o koních(Elwyn Hartley Edwards) stránka: http://www.horses-online.cz/ něco málo i z časopisu Jezdectví Foto: : Obrazová encyklopedie koní(Elwyn Hartlay Edwards) Velká kniha o koních(Elwyn Hartley Edwards) stránka: http://www.horses-online.cz/ Quarter horse
 quartera je malá, široká v čele a v čelistech. Oči jsou velké a výrazné. Kohoutek je nízký ale dobře vytvořený. Záď a vnitřní strana stehen jsou výrazně osvaleny. Hrudník je široký a hluboký a přední nohy posazeny daleko od sebe. Osvalení vnitřních částí předloktí vytváří tvar obráceného písmena V. Quarter horse je výborný westernový kůň. Quarteři jsou rychlí, mají dobrou přirozenou rovnováhu a jsou velmi obratní. Díky mohutné osvalené zádi, dobře utvořeným zadním nohám a rovnováze jsou tito koně schopni bleskurychle zrychlit, změnit směr či zastavit.Zajímavosti
Honácký kůň či americký kovbojský kůň-quarter horse
Americký honácký kůň, krátce zvaný quarter horse, ale leckdy popisovaný s nadsázkou jako slavný nebo proslulý koloniální čtvrtkařský závodník, se poprvé objevil v 17.století ve Virginii a v dalších osadách východního pobřeží. Tento vysoce vyhraněný typ je vedle morgana nejstarším americkým plemenem, ve skutečnosti je sice starší než morga, který se objevil až koncem 18.století, ale morgan je nejstarší doložené plemeno. Registr morganů byl poprvé zveřejněn v roce 1894, kdežto americká asociace pro quartery se ustavila teprve v letech 1940-1941.
Popis quartera: Hlava:Hlava nemusí být dlouhá jako u anglického plnokrevníka, naopak je poměrně krátká a široká, s malým chřípím a mělkou, pevnou hubou Nasazení hlavy:Hlava nasedá na krk v úhlu 45stupňů. Žuchvy nesmí být příliš široké, ale čelistní kosti naopak nesmí být nahoře úzské, aby nebylo omezeno dýchání. Krk:musí být dostatečně dlouhý a ohebný, neboť tento kůň pracuje s nataženým krkem a nízsko nesenou hlavou. obloukovitý krk nebo tukový hřeben je nežádoucí. Kohoutek:hřbet tak vynikajícího jezdeckého koně musí mít dobře vytvořený kohoutek, posunutý dost daleko dozadu za ramenní kloub, aby byl dobrou oporou sedlu. Záď:mohutná svalnatá záď je široká a hluboká, což je pro tohoto důkladně stavěného koně typické. Těžká svalnatá stehna a bérce dodávají zvířeti robustní vzhled, jenž je pro plemeno typický. Ovšem kříženci s plnokrevníkem už mají tento znak silně potlačen Zadní nohy: Zadní nohy jsou mohutné osvalené od hýždě a stehna až po silný skočný kloub. Klouby:holenní kosti jsou krátké a hleznem nízsko nad zemí. Klouby se volně pohybují dopředu. Koleno:je velmi hluboko a při pohledu zezadu vystupuje pod kyčlí a nad lýtkovou partií. tvoří vlastně nejširší místo těla koně. Spodní linie:břicho je delší než hřbet a nikdy nesmí být vytzažené ve slabinách(vysoukané), aby nenarušila souměrnost těla a spodní linie. Zbarvení: Quarter horse bývá obyčejně ryzák, ale povolena je každá čistá barva. Strakatý kůň není povolen! Výška: 152- 160cm Někde se uvádí: 144,2-162,5cm Zdroj: Kniha Obrazová encyklopedie koní, Velká kniha o koních od Elwyn Hartley Edwards a časopis fauna Starokladrubský kůň POPIS PLEMENE Výška: v kohoutku 175-180 cm Barva: bělouši a vraníci 1562 Císař Maxmilián II.založil v Kladrubech hřebčín koní starošpanělských 1579 Jeho milost, císař Rudolf II., udělil hřebčínu statut císařského dvorního hřebčína 1757 Hřebčín vyhořel i s plemenářskými záznamy 1764 Narozen zakladatel starokladrubských běloušů Pepoli 1770 Císař Josef II. dal hřebčín znovu vystavět 1770 Vybudování stájí na Josefově 1787 Narozen bělouš Generale 1797 Narozen bělouš Generalissimus 1800 Narozen vraník Sacramoso 1826 Počátek chovu teplokrevných koní a A1/1 v Kladrubech 1831 Vybudování stájí v Selmicích 1873 Požár a obnova stájí v Selmicích 1918 Hřebčín pod správou státu 1922 Vyhynutí kmene Napoleone 1945 Založení Výzkumného ústavu pro chov koní ve Slatiňanech 1952 Založení kladrubského učiliště 1979 Velké oslavy 400let založení hřebčína v Kladrubech 1992 Přerušení tradice pořádání jezdeckých dnů 1994 První dva hřebci exportováni do Španělska 1994 Šestispřeží bílých hřebců dodáno na dánský královský dvůr 1995 Starokladrubský kůň uznán kulturní památkou 1999 Rozšíření dánského šestispřeží na osmispřeží 2002 Uznání kladrubského hřebčína a kmenového stáda běloušů národní kulturní památkou 2003 Obnova jezdeckých dnů a dálších akcí hřebčína Prapředek koně¨Eohippus
- v r. 1867 byla nalezena kostra na jihu USA časové období - asi před 60 - 40 miliony lety (období eocén) výška - 25 - 45 cm (výška lišky) a délka - asi 45 cm život - v tropických a subtropických lesích Asie a Severní Ameriky potrava - listí (všežravec) ocas: krátký hlava: měl dlouhou a úzkou lebku (malá mozkovna a oční dutina byla vzadu otevřená) srst: pravděpodobně skvrnitá nebo pruhovaná končetiny: na každé noze 4 prsty a drápy, vpředu 4 a vzadu 3 (měl vlastně 5 prstů, chodil však po 4, protože vnitřní vyrůstal poněkud výše než ostatní) zuby: řezáky malé, dlátovitého tvaru, byly zde i špičáky (celkem 44 zubů) časové období - asi před 40 - 35 miliony lety (období oligocén) vzhled - byl pohyblivější končetiny: na předních končetinách postupně zakrněl i vnější prst a zůstaly jen 3 Meryhippus Pliohippus - stal se předkem rodu Equus Equus DNEŠNÍ KŮŇ časové období - asi před 25 - 11 miliony lety (období miocén) výška - 1 m život - ve stepích potrava - tráva končetiny: při běhání používal jen 1 prst časové období - asi před 6 miliony lety výška - 80 - 110 cm život - ve stepích potrava - tráva hlava: lepší vyvinutý tvar lebky končetiny: - na každé noze 1 prst obdařený pevným kopytem časové období - před 2 - 1 milionem let výška -100 - 130 cm život - v Evropě a Asii, rozšířil se z Ameriky čerpáno z:http://koneamy.wz.cz/,http://www.blackhorse.estranky.cz/ |
